konzultace

HYPERREALITA
Koncept post-strukturalismu
Hyperrealita je pojem v poststrukturalismu, který odkazuje na proces vývoje představ o realitě, vedoucí ke kulturnímu stavu nerozpoznání rozdílů mezi znaky a symboly vzniklímy a sloužícími k zastupování realitě. Hyperrealita je chápána jako stav, kdy se v důsledku komprimace vnímání reality v kultuře a médiích, dochází k nejistotě toho co je obecně považováno za skutečné, a to, co je chápáno jako fikce tak, že již neexistuje žádný jasný rozdíl kde jeden končí a druhý začíná.
Vzhledem k tomu, že simulace je imitací světa, reálných procesů v průběhu času. co se stane když v postmoderním světě je vše jak lidé vnímají své životy viděno jako simulace.
Jsem křestan, Jsem demokrat, Jsem hashtag woke, konspirační teoretik, čím více jsou tyto myšlenkové soubory roztříštěné, tím méně mohou být použity jako archetypy pro lidi, kteří k nim mohou připojit svou identitu, to vytváří v postmoderní společnosti krizi identity pro jednotlivce, protože pokud se již nemůžeme obracet k těmto velkým narativům, které nám poskytují celou naši identitu a to, že tato identita je stabilní a neměnná, jak jednotlivec může vyjádřit, kdo je, jaké nové symboly prezentuje.
fragmentová odpojená společnost, která aby kompenzovala tuto fragmentaci, stala se absolutně posedlá masovým konzumem a vizuálními obrazy.
vizuální obrazy napodobující věci, které se dějí v reálném životě, což z nich podle definice dělá imitaci procesů nebo systémů reálného světa, lidé pak v těchto obrazech hledají vodítka, jak jednat, co si koupit, jaký by měl být jejich život a v co mají věřit.
kopie z kopie z kopie něčeho, co bylo doručeno z extrémně úzké perspektivy.
těmto vizuálním obrazům lidé v naší společnosti tolik důvěřují, že se často stávají základem něčího pohledu na svět.

HAIL, the high priest of metamodernism

Please, come close to me

I want you to feel safe with me

Do you want to touch me?

Kam myslíš, že mám dát světýlka?

Myslím, že romantický pocit je specifičtější druh prožitku, než který popisuje hyperrealita. distopická Teorie Postmoderní společnosti, která se stále více dostává do prožívaní simulací a ne reálného života
Myslím, že většina příkladů vychází z toho, že člověk chce dosáhnout určitého prožitku, který je vyvolaný vnějšími motivacemi, tak aby dosáhl nějaké představy o sobě, tím kým je, jak se nová, co prezentuje. Pokud tato prezentace bude dostatečně společná s jeho romantickým pocitem, dochází k euforii.
Myslím, že se od hyperreality liší specifičností, není moc obecně uchopená, vnímám to jako více vnitřní pocit. Ve všech situacích nemusí ani dojít kvůli mass mediím, může se jednat o niterné pohnutky vyvolané v dětství, rodiči, traumatem, krásou situace. Směsí celé životní situace, která vyustila v to, že tahle daná představa uspokojuje tvoje ego natolik ,že vznikne romantický pocit při jejím prožití.
Vnímám to jako věc, které se jedinec snaží dosáhnout pro naplnění svého já. Je tohle naplnění ale skutečné? Problém nastává v chaotičnosti pocitů a nepřeberném množství možností, kvůli kterým se tento pocit snažíme dosáhnout. Není jasné odkud přichází, jak se vyvolají, jak je ovládat a jestli přináší bytostne naplnění nebo jen pohlazení po egu.
Často se muže jednat o velmi milé momenty, ale i o velmi destruktivní způsoby přemýšlení. Romantický pocit nemusí být romantika. Může to být nenávistná ideologie, ve které se člověk dosazuje do romantické představy sebe sama jako zachránce země, rodiny, morálky.
Myslím, že na základě ztracení se skutečnými informace dochází jenom k sledování ideologie, kterou daná strana nese.

Prosím podrž moji ruku, jen na malou chvíli, bude se nám to líbit, nebo aspoň tobě, doufám, víš, můj přítel semnou nechtěl jít ven, je doma, nechová se jako můj přítel, potřebovala jsem aby mě vyzvedl až půjdu domů. Tohle přítel nedělá, má se starat, ukazovat, že se stará a dávat to najevo. Nejde o nic jen bych chtěla aby mě potkal a dovedl domů. Moc. Sama to nezvládnu, potřebuju ho, potřebuju někoho možná mi pomůžeš ty? Chyt mě za ruku a dokaž mi, že jsem celá, správná, taková jakou se vidím. Opila jsme se a potřebuju ujistit, že jsem to ještě já, víš, pomůže když mě vezmeš za ruku, prosím, chyt mě, klidně kde chceš, pomůže mi to, nech mě se přesvědčit, o tom co cítím, takhle se správná žena chová. Přítelkyně taky. Stejně jsem chtěla jít domů, celou dobu, říkala jsem to.

Chtěla jsem jen pověsit světýlka. Dneska jsme se přestěhovali, bydlíme spolu. Ne v bytě. V pokoji, na elektře. napřed uklidíme, potom pustíme hudbu a budeme věšet světýlka, pomůžeš mi s tím. Bude to milé, ja nevím kam je dát, těším se na to, bude to romantické, chci zažívat romantické věci, s tebou. Hlavně ale semnou. Jsi můj přítel a bylo by to milé, a co ty, takový kokot jako vždycky, chci to cítit víš. Světýleka, tebe, nový pokoj ve kterém se budeme cítit jako v novém bytě. Kam myslíš, že je mám dát? Nemůžu je rozmotat a ty mi ani nepomůžeš. Nechci hudbu prostě je někam dáme, nezáleží na tom. Chtěla jsem to jen chtít víš. Světýlka, tebe a mě.